Perný den
Vypadalo to, že to bude den jako každý jiný. Ráno jsem se nabaštila a ještě jsem šla s maminkou spinkat. Potom přijel táta z práce. Myslela jsem si, že se s mámou nasnídá, ale místo toho mě uložili do autosedačky. Paráda! Pojedeme za babičkou a za dědou, možná uvidím i tety a strejdu a Šárku. Jenže celou cestu pořád mluvili o tom, že jedeme k paní doktorce. Cože? To je teda podraz. No co se dá dělat. Táta zůstal v autě a my s mamkou jsme šly za paní doktorkou. Dlouho jsme čekaly a vůbec se mi to nelíbilo. Ještě, že mě maminka chovala. Ale stejně jsem nebyla moc spokojená, a tak jsem jí poslintala ruku :) Sestřička mě zvážila. Jsem už veliká holka. Vážím už 3,5kg a měřím 51cm! Paní doktorka říkala, že krásně rostu a že je všechno v pořádku. Dala mamce nějaké papíry a my mohly odejít. Táta nás odvezl za babičkou a dědou, ale doma nebyli. Naštěstí jsem dostala najíst a mohla jsem i chvilku spát. Spala bych dál, ale zase mě dali do sedačky a někam jsme jeli. Nejeli jsme dlouho, táta nás zase vysadil a mamka mě odnesla někam v sedačce. A pak jsem to poznala! Jdeme s mámou cvičit. Byly jsme tu několikrát a vůbec se mi to nelíbí. Tentokrát se mi to příčilo víc než jindy. Naštěstí mě dlouho paní cvičitelka netrápila, dokonce mě pochválila. A říkala, že máme přijít až za čtrnáct dní. To je bezva! Sice musíme cvičit doma s mámou, ale tam si můžu trošku určit, kdy to bude. Když se mi chce spát, tak mě máma nebudí. A vždycky potom dostanu najíst. Po tomhle cvičení jsem najíst nedostala. Měla jsem v bříšku ještě mlíčka dost. Zase jsme někam jeli. Bylo to takové podezřelé. Nikdo moc nemluvil a já tušila, že to bude nějaká lumpárna. No a taky že jo! Odběry krve. Naštěstí tam byly moc příjemné a usměvavé sestřičky. A taky šikovné. Vlastně to ani nebolelo. Ale plakala jsem. To zase jo. Vůbec se mi nelíbilo, jak mě drží. Nemohla jsem se ani hnout. Mamka mi vysvětlovala, že se hýbat nesmím, že bych si jinak moc ublížila, ale stejně jsem to moc nechápala. Krev mi nabraly, pochválily mě a my zase někam jeli. Táta s mámou říkali, že jedeme za tetou Olinou. Moc jsem jim po tom všem nevěřila, ale měli pravdu! A nebyla tam jen teta, ale i strejda Jirka. A taky pejsek, kterého jsem ještě neviděla. A potom přišla ještě Týnka a Jirka. A všichni mě chovali a povídali si se mnou. Máma se mnou zase musela cvičit, ale pak mi dala najíst a potom mě chovala teta. A to se mi tak líbilo. Ani domů se mi nechtělo. Ale začalo pršet a my odjeli. Doma jsem šla rovnou spát. Byla jsem z celého dne utahaná. Kdybychom pokaždé, když mě takhle trápí u doktorů, jeli na takovou fajn návštěvu, byla bych to nejspokojenější miminko na světě.
Ještě jsem vám chtěla říct, že o tom, že se cvičení moc nelíbí ani mamince, si můžete přečíst více tady.
Vaše Madlenka